Existují města která si prohlédnete. A pak existují města která si prohlédnou vás. Berlín patří do druhé kategorie.
Není hezký jako Paříž. Není elegantní jako Florencie. Je něco jiného — syrový, rozbitý, sebevědomý. Město které prošlo tím nejhorším co může město zažít a nevzdalo se. Jen nese jizvy. A ani se je nesnaží skrýt.
Berlínská zeď stála třicet let. Dělila rodiny, životy, světy. Dnes z ní zbývají fragmenty — u Checkpoint Charlie jsou obchody plné suvenýrů. Malé kousky betonu v průhledných krabičkách. Zbytky Berlínské zdi. Nebo to alespoň říkají. Miliony kousků. Pro turisty jsou to suvenýry. Pro mě je to něco jiného.
Narodila jsem se v roce 1972. Vyrostla za normalizace. Žila jsem v tom — jiné město, stejná klec. Vím co znamenalo vyrůstat v prostředí kde svět za zdí byl vzdálený a nedosažitelný. Ti lidé v těch obchodech to možná vědět nemohou. A to není jejich vina. Ale je to těžké.
Vedle stojí McDonald. Je to absurdní a přesné zároveň. Tak nějak Berlín funguje.
Město které se vyrovnává. V Berlíně nic není náhoda.
Židovský památník v centru města. Dva tisíce sedmnáct betonových bloků různých výšek — labyrint který vás dezorientuje záměrně. Mlčí. A přitom řve. Aby svět nezapomněl na šest milionů životů.
Libeskindovo muzeum. Syn přeživších holokaustu který navrhl budovu ve tvaru blesku. Betonové kvádry — šikmé, nepravidelné, záměrně dezorientující. A pak ta místnost — podlaha pokrytá tisíci železných tváří. Lidských tváří. Tohle není výstava. Tohle je připomínka. Každý tam musí jít sám.
A přitom — Berlín dnes není město viny. Je to město odpovědnosti. Rozdíl je zásadní.
Heroes. Low. Lodger. Bowie v Berlíně byl jiný Bowie — a byl nejlepší. Mám ho v duši.
Studio Hansa. Kde vznikla hudba která změnila vše. Depeche Mode. Iggy Pop. U2 které Berlín inspiroval k Achtung Baby. Anton Corbijn jehož fotografie definovaly estetiku celé generace. A dnes Yungblud — jako by do sebe absorboval všechny tyto vlivy a přetavil je do něčeho nového. Svoji desku natočil v Berlíně. Samozřejmě.
Říká se že když Bowie nahrával Heroes, viděl z okna dvojici milenců objímající se u zdi. Ta píseň není o ničem jiném. O tom že i uprostřed absurdity existence — můžeme být hrdinové. Třeba jen na jeden den.
Jeďte tam. Jezte, choďte, ztrácejte se. A nechte to město ať si vás prohlédne.
← Zpět na Magazine